V noci z 13. na 14. února 1945 začaly nejkontroverznější a smrtící nálety druhé světové války a touto událostí bylo „spojenecké“ bombardování zápalnými bombami německého města Drážďan, které bylo městem velkých uměleckých děl a silně přelidněné uprchlíky, protože válka byla prakticky u konce.
Od roku 1939 do konce roku 1944 bylo toto město ušetřeno náletů, které spojenci prováděli na tolik ostatních měst, protože to bylo prostě „kulturní centrum“ a v té době bylo považováno za „Benátky Německa“. Ve středu města nebyly žádné továrny, jen železniční stanice, jako v každém jiném městě a v únoru 1945 byly ve městě většinou jen uprchlíci (ženy, děti a ranění) ustupující z východu v pokusu uniknout před postupující Rudou armádou, blížící se k Berlínu.
Lazaretní vlaky sem přivážely tisíce raněných z fronty. Ti všichni se tak společně se starousedlíky, zbytky židů určených k posledním transportům a zahraničními dělníky nucenými zde pracovat v rámci tzv. totálního nasazení, ocitli na jednom místě, ve kterém měla brzy propuknout ohnivá bouře, požírající vedle vojenských strategických cílů jak lidské životy, tak i staré kulturní památky.
Protiletecká obrana města byla naprosto nedostačující. v únoru 1945 ani náhodou nedosahovala vysokého stupně účinnosti. Původně silné a účinně rozmístěné flaky protileteckých baterií byly postupně přesunuty na východní frontu, kde se používaly proti tankům, a další částečně posílily protiletecké obrany například v Berlíně, Halle a průmyslových měst v Porúří. Drtivému náletu tedy nic nebránilo.
První vlna, která udeřila ve 21:45 hodin místního času čelila nepříznivému počasí, a tak byl útok vyhodnocen jen jako středně úspěšný; druhé vlně o tři hodiny později již nic nebránilo v přesném zaměření značek. V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu se vytvořila ohnivá bouře, jejímž následkem shořelo historické centrum města. Oheň byl všudypřítomný. Zápalné bomby a hořící trosky dosahovali teploty až 1600 °C. Tisíce lidí byli spáleny na popel nebo oheň změnil jejich obraz k nepoznání.
V okamžiku, kdy se blížila druhá vlna bombardování, už nikdo z těch, kteří přežili, neváhal a utíkal se skrýt do sklepa. Ale ani tehdy neměli vyhráno. Lidé, kteří měli to štěstí, že přežili i druhou vlnu v krytech, mnohdy mohli mluvit jen o štěstí relativním. Buď je hroutící se domy v krytech neprodyšně zavalily a oni nakonec zemřeli na nedostatek kyslíku, nebo se popřípadě otrávili kysličníkem uhličitým, který vydávalo hořící uhlí ve sklepích pod domy. Byla zima a sklepy byly plné uhlí.
Z deníku britského pilota: „Fantastická záře byla viditelná ze vzdálenosti 320 kilometrů. I z výšky 6700 metrů jsme ve světle plamenů rozeznávali podrobnosti města. Poprvé po mnoha náletech, jichž jsem se zúčastnil, jsem pocítil účast s lidmi tam dole.“
Celé město se změnilo v opravdové peklo. Bylo zničeno na 34 km² zástavby (85 % městské zástavby) a centrum města se proměnilo v měsíční krajinu bez života. Obě první vlny trvaly necelou hodinu, za kterou stačili bombardéry svrhnout na Drážďany 2660 tun zápalných a trhavých pum. Následující den nálet pokračoval druhým kolem. Drážďany tak hořely celé tři dny a noci.
Bombardování Prahy
Nálet amerického letectva na Prahu 14. února 1945 byl podle pilotů důsledkem chyby v navigaci – bombardéry se měly zúčastnit masivního náletu na Drážďany ve dnech od 13. do 15. února. Bombardování Prahy mělo být způsobeno navigačním omylem, když navigátoři 62 amerických bombardérů hlásili do vysílaček, že se nacházejí nad cílovým městem shozu pum:„někde nad Drážďany“.
Nálet provedlo 62 amerických letounů B-17. Každý B-17 nesl šestnáct pětisetliberních (227 kg) bomb. Čtrnáctého února bylo policejně nahlášeno 250 svržených bomb, což odpovídá šestnácti strojům po šestnácti, plus šest ztracených, tedy přes 58 tun (58112 kg). Bombardéry, které startovaly ze základny v anglickém Nuthamstedau, svrhly během Popeleční středy 14. února 1945 přes padesát tun bomb na obydlené části Prahy. Celkem 701 lidí bylo zabito a 1184 zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Mimo objekty bylo napočítáno dalších 67 zásahů. Nálet nezničil žádnou z továren, které by mohli využít okupanti.
Proč to masivní bombardování anglo-americkou armádou tři měsíce před koncem války – Rusku jen spálená země?
Vybrala jsem citaci ze zdroje zde
Při každoroční vzpomínce na osvobození Československa na jaře 1945 se myšlenky mnoha lidí vracejí k problematickému bombardování Prahy a mnoha jiných měst americkým letectvem v posledních týdnech války. A znovu se naskýtají otázky proč? Proč se bombardovalo ještě tehdy, když byl výsledek války jednoznačně rozhodnut, válečná výroba ochromena a pokud ještě vůbec nějaké podniky pro wehrmacht dodávaly, nemohlo to naprosto ohrozit rychlý postup Rudé armády, která osvobozovala většinu našeho území.
Názory se dodnes různí. Někteří to považují za omyl, náhodu, či navigační úmysl zničit něco zemi, která bude patřit do velmocenské sféry SSSR. Každopádně je zarážející, že ani 65 let po válce není tato otázka jednoznačně vysvětlena a uzavřena vyjádřením oficiálních míst, což mnoho pamětníků při dlouho očekávalo.
Když se však zamyslíme nad fakty, zjistíme, že bombardování našeho území spojenec-kým letectvem začalo již na podzim 1944. Tedy poté, když byla Evropskou komisí, která pracovala v Londýně, stanovena demarkační čára mezi Rudou armádou a vojsky západních spojenců tak, že prakticky celé území Československa spadalo do oblasti operací Rudé armády. Ale přesto došlo k mnoha náletům na naše různá města, k ničení průmyslu, značným materiálním škodám i mnohočetným lidským obětem.
Kromě demarkační čáry byly rovněž stanoveny hranice vzdušného prostoru mezi letectvem SSSR a spojeneckým letectvem. Takže spojenecké letectvo mohlo působit ve vzdušném prostoru vyhrazeném SSSR jenom se svolením velení Rudé armády. Když tedy americké bombardovací svazy ze základen v Itálii měly být použity k bombardování německých cílů v Horním Slezsku, což se prakticky provádělo, musely mít k přeletu povolení generálního štábu Rudé armády.
Ve svých memoárech nazvaných Generální štáb za války – kniha druhá, o tom píše tehdejší náčelník operační správy Rudé armády a zástupce náčelníka generálního štábu Rudé armády, generál armády S. M. Štemenko (v českém překladu vydalo Naše vojsko v roce 1974).
Uvádí: „Hlavní město s námi spřáteleného Československa mělo v plánech hlavního velení velmi významné místo. Naše strategické velení se všemožně snažilo zachránit toto nádherné starobylé město s mnoha kulturními památkami před zničením. Především jsme museli chránit Prahu před americkými bombami, protože naší spojenci ji pravidelně zařazovali do seznamu objektů určených k bombardování. Protože město spadalo do pásma činnosti sovětských vojsk, museli si spojenci dávat schválit seznamy objektů k bombardování. Generální štáb systematicky škrtal Prahu ze seznamu.“ (str. 375–376)
Toto svědectví, které doposud pozornosti širší veřejnosti unikalo, tedy svědčí o tom, že bombardování Prahy bylo záměrem amerického velení. Jestliže generální štáb Rudé armády Prahu jako cíl pravidelně vylučoval, jak je možné, že navzdory tomu bombardována byla? Nebylo tomu tak, že Praha jako cíl sice byla ze seznamu vyloučena, ale když americké bombardovací svazy přelétávaly z Itálie na Sasko, jedna skupina „náhodou bombardovala“ Prahu?
Existují i jiná svědectví. Ve sborníku Přísně tajné č. 3/2005 Zdeněk Mahler v článku nazvaném Květná neděle, popisuje nálet amerických bombardovacích svazů na Prahu 25. března 1945. Byl proveden v několika vlnách. Bombardování přineslo peklo i zkázu. A výsledek – 235 mrtvých, 417 zraněných, 90 objektů zcela zničeno, 1360 značně poškozeno. Autor píše: „Jaký tedy mělo bombardování smysl? Proč k němu došlo? Stal se omyl, šlo o navigační nedopatření? Léta jsme si tragédii takto vysvětlovali. Až v roce 1975 vyšla ve Washingtonu objemná kniha od K. C. Cartera a R. Muellera The Army Air Forces in World War II – Combat Chronology 1941–1945, kde jsou od strany 608 uvedena detailní upřesnění.
K náletu 25. března 1945 startovalo z italských letišť 650 spojeneckých letadel (bombardéry byly doprovázeny stíhačkami Mustang a Lightning) – neděle zvolena z ohledu na lidské životy, v továrnách se nepracovalo – cílem byla průmyslová oblast Prahy, krycí operace směřovala na Norimberk a Würzburg – shoz trhavých bomb (každá o váze 250 kg) trval od 11.48 do 13.02 hodin – nejsilnější ze dvanácti vln byla sedmá (64 bombardérů) a jedenáctá (53 letounů)…
Nuže, nejednalo se o přehmat, nebyla to mýlka. Je nasnadě, o co bohužel šlo…“ končí článek Zdeňka Mahlera.
Konec citace.
Pro své vysvětlení tak intenzivního bombardování Drážďan a Prahy spojeneckými armádami v době, kdy Hitler byl prakticky již poražen, jsem si vybrala větu z výše citované části:
„Když se však zamyslíme nad fakty, zjistíme, že bombardování našeho území spojeneckým letectvem začalo již na podzim 1944. Tedy poté, když byla Evropskou komisí, která pracovala v Londýně, stanovena demarkační čára mezi Rudou armádou a vojsky západních spojenců tak, že prakticky celé území Československa spadalo do oblasti operací Rudé armády. “
Pro tento fakt hovoří velmi podstatná událost té doby, a to Jaltská konference, která se uskutečnila ve dnech 4. – 11. února 1945 a která jasně deklarovala jak porážku Hitlera a Německa, tak určila zóny vlivu Spojenců na straně jedné a SSSR na druhé.
W. Churchill, D. Roosevelt a J.Stalin, Jaltská konference 4. – 11. února 1945
Bombardování Drážďan, Prahy a dalších českých měst hned po jejím skončení proto nelze vnímat jinak, než jako bombardování území, spadajících do sovětské zóny vlivu. Což lze chápat tak, že když bylo jasné, že ani Hitler Rusko neporazil, ale že naopak Rusko (SSSR) získá vliv i v Evropě a za tím účelem bylo rozhodnuto i o rozdělení Německa, spojenci bombardovali všechno, co mělo pod vliv Ruska/SSSR připadnout. Tedy i Drážďany. A další česká města – Plzeň, České Budějovice, České Velenice, Cheb, Kralupy nad Vltavou, Záluží u Mostu, Ústí nad Labem, Neratovice, Zlín (viz zdroj).
Z čehož plyne, že tehdejším bombardováním už nešlo o akce proti Hitlerovi, ale o to věčné tažení proti Rusku, které se ani Hitlerovi nepodařilo. A z čehož plyne, že v tažení proti Rusku se nehledí na žádnou oběť. A to by mělo být velkým poučením i pro současnost a budoucnost, obzvláště pak evropskou. A obzvláště, když Evropou k ruským hranicím opět tranzitují spojenecká/“spojenecká“ vojska – viz Prešov, únor 2017
Použité zdroje: zde, zde, zde, zde, zde
-Pozorovatelka- 14.02.2017